Dnes ráno jsem se podívala z okna našeho žižkovského bytu. Zamračeno, prší. Není mi nejlíp. Klasická chandra. Důvodem myslím není lehká kocovina ze včerejší kalbičky, ani to spací počasí. Je to stesk po Naději. Nadějí ale tentokrát nemyslím pociťovanou a lákavou možnost, kterou je v dohledné době možno naplnit, myslím ten krásnej kus země v Lužických horách, kterej mi tak přirostl k srdci. Ale beznaděj mne nepřepadla, brzy se tam vrátím. Vlastně se tam můžu vrátit hned teď. Zavřu oči a jsem tam - stesk pomalu mizí....po chvíli se objevuje nápad: založím tenhle blog.



Do Naděje jezdíme pravidelněji asi rok. Většinou s mými kamarády, byli tam už skoro všichni, snad kromě Símy a Stáni (doufám, že to na podzim napraví!!). Ládis dění v Naději velmi pilně fotodokumentoval, existuje proto nepřeberný množství fotek z našich výletů (ehm) a také příjemné pasivní relaxace, tu na zahradě, u ohně, tu v místní hospůdce. Snad ještě pečlivěji zdokumentovány jsou místní lesy, louky, květiny, srnky, ptáci a jiná fauna a flóra ve všech ročních obdobích. Naděje je totiž kouzelná každý den v roce. A každý den je jiná. No a po tom se mi tady v Praze stýská.





Čeká mě dlouhá, ale příjemná práce: fotky roztřídím, popíšu a vystavím je tady pro všechny, kteří taky zatouží na chvíli uniknout z reality města (nebo čehokoliv jiného) do světa Lužických hor, do světa Naděje.